Koncentrační tábor Litoměřice

Vznik

V roce 1938 vzniká nedaleko českých hranic koncentrační tábor (dále jen KT) Flossenbürg, který zajišťoval vězně pro válečnou zbrojní výrobu. Do konce války tento tábor zřídil pobočné tábory a komanda na 90 místech Bavorska a Saska a na západě Čech. Na území okupovaného protektrátu bylo zřízeno převážně v pohraničí 20 venkovních táborů. Největší z těchto táborů byl KT Litoměřice, nacisty označovaný jako Aussenkommando Leitmeritz, Arbeitslager Leitmeritz nebo „SS Komando B 5“. Tady začíná jedna opomenutá a smutná kapitola nejen našich dějin. Projekt, jako byla přestavba vápencového dolu na podzemní továrnu, si žádala obrovské množství pracovních sil. Pro tyto účely organizace SS zajišťovala lidský potenciál v obrovském měřítku a s krutostí sobě vlastní je přidělovala na místa, kde bylo zapotřebí. První transport vyjel z KT Dachau 24. března 1944 a tvořilo jej 500 vězňů převážně slovinských partyzánů. Jejich úkolem bylo přebudovat nepoužívané objekty někdejších Dělostřeleckých kasáren Československé armády. Kasárna se nacházela prakticky v těsném sousedství továrny, kde byli dříve ubytováni českoslovenští vojáci. Nyní měla sloužit komandatuře tábora, strážnímu mužstvu, případně k ubytování zahraničních dělníků. Vězni nejdříve chodili na své pracoviště pěšky 7 kilometrů z Malé pevnosti Terezín, než byli přemístěni v červnu 1944 do přebudovaných litoměřických kasáren. Pracovalo se ve dvanáctihodinových směnách a volné neděle byly později nahrazeny nepřetržitým provozem. Postupně byla vybudována táborová nemocnice, vězeňská kuchyně, množství skladů a devět dřevěných baráků pro nové vězně. Zařízení těchto vězeňských ubikací tvořily šesti až osmiposchoďové palandy, rozdělené prkennou podlahou na dvě podlaží. Litoměřický tábor měl v plánované podobě tvořit dvě části tzv. Häftlingslager pro 4300 vězňů a Barackenlager pro 1000 vězenkyň. Koncem ledna 1945 byl zřízen zvláštní blok Elsabe, kam bylo umístěno 600 vězňů nasazených v podzemní továrně Richard I. Blok Elsabe měl samostatné oplocení a jeho vězni se s ostatními vězni litoměřického tábora setkávali pouze při společném ranním nástupu. Tento režim měl své odůvodnění. Jelikož výroba v podzemí musela být nejen produktivní ale i přesná, potřebovaly firmy nejen zaměstnance se zaměřením na technické profese, ale hlavně v lepším fyzickém stavu. Firmy proto od Němců požadovaly lepší zacházení s vězni a více přídělů stravy. Vypuknutí epidemie skvrnitého tyfu v únoru 1945 mělo za následek umístění vězňů do oddělených baráků za táborem, jejichž základy nebyly do dnešních dob nalezeny. Jednotlivé části tábora byly od sebe odděleny ostnatým drátem doplněným o strážní věže tzv. „postenkette“. 10. srpna 1944 se dokonce do tábora přijel osobně podívat i německý státní ministr pro protektorát Čechy a Morava K. H. Frank, který uvedl ve zprávě z návštěvy, že na stavbě pracuje 3000 místních vězňů a 700 policejních vězňů z Terezína. Vedle těchto německých, českých a zahraničních vězňů to byli především vězni z koncentračních táborů, kteří měli nejen tuto přestavbu dolu v továrnu provést, ale posléze i v nových provozech pracovat.

Více zde: Vznik koncentračního tábora Litoměřice

Transporty

První transport vězňů určených pro výstavbu a výrobu v podzemní továrně pod vrchem Bídnice se datuje k 31. květnu 1944. Ten přijel z kmenového tábora Gross-Rosen do Litoměřic a čítal 1202 vězňů mnoha národností. Pro transporty se využívalo otevřených vagónů, na nichž vězni cestou mrzli a umírali. Kvůli evidenci se jejich těla mohla vynést až v Litoměřicích. Ti, co již byli natolik vyčerpaní, že nebyli schopni pohybu, byli na místě zastřeleni. Další pak byli vražděni doprovodnou stráží SS během pochodu z nádraží do tábora. Těmito hrůzami prošli občané Polska, SSSR, Německa, Francie, Slovinska, Československa, Belgie, Itálie a Nizozemska. Další kastu vězňů představovali Židé z Čech, Polska, Maďarska, Slovenska, Řecka, Litvy, Lotyšska a dalších nacisty okupovaných nebo spřátelených zemí. Do konce války projde táborem na 18 000 vězňů různých národností a vyznání.  Nejvíce vězňů do února 1945 přijelo z KT Flossenbürg – 3654. Dále pak z KT Gross-Rosen – 3253, Osvětimy – 1995 a Dachau – 194.

Jak sovětská vojska každým dnem dobývala zpět nacisty zabraná území, tak se tábor stal mimo jiné i cílovým místem řady evakuačních transportů a pochodů. Táborové ubikace nestačily, což způsobilo, že někteří vězni byli nuceni přespávat venku nebo ve štolách pod zemí. Ještě zmíním osud posledního evakuačního transportu. Vlak s těmito vězni projel 29. dubna 1945 Kralupy nad Vltavou a Roztoky a o den později byl v Praze. Začátkem května se přesunul k Olbramovicím, kde byla část vězňů zmasakrována a přeživší byli nakonec 8. května osvobozeni na Kaplicku.

Více zde: Transporty

Život v koncentračním táboře Litoměřice

KT Litoměřice nebyl prý s životní úrovní podle výpovědí vězňů zdaleka srovnatelný dokonce ani s podmínkami ve Flossenbürku, Dachau, Gross-Rosenu a v Osvětimi.

Ke spánku jim sloužila přebudovaná nejen samotná kasárna ale i například jízdárny. Největší z nich, označením blok č. 1 byl zařízen sedmiposchoďovými dřevěnými palandami a bylo zde umístěno až 2000 vězňů. Tyto zděné budovy byly obvykle vybaveny dvěma nebo třemi řadami dřevěných pryčen. Ve čtyř až pětipatrových pryčnách, jejichž jednotlivá patra byla vysoká asi 80 cm, se mohlo pouze ležet nebo sedět na okraji. Prostory tabulkově určené pro dvě osoby byly obsazeny až čtyřmi vězni, bylo tudíž nutné ležet na boku, aby se všichni do kóje vešli. Palandy byly z počátku vystlány trochou slámy nebo dřevěnými pilinami. Tyfové epidemie tuto slaměnou podestýlku změnily v páchnoucí hmotu připomínající hnůj. Každý vězeň měl též nafasovanou jednu slabou deku a v zimních měsících se také využívalo k ochraně před zimou papírových pytlů od cementu, jelikož budovy se začaly vytápět až v březnu 1945. Na bloku č. 5. dokonce vězni neměli ani trvale přidělené místo na palandách a zůstávali přes noc na zemi nebo spali opřeni o zeď. K základním hygienickým úkonům sloužil pro budovu, což bylo v případě bloku č. 5 až 2000 lidí, jeden vodovodní kohoutek se studenou vodou. Zoufalý byl i počet latrin v táboře. Nejvíce se tento nedostatek projevil při epidemii tyfu. Někteří vězni nedokázali překonat výšku několikapatrových paland a vykonávali svou tělesnou potřebu na místě. Vše stékalo po palandách dolů na ostatní vězně. Toaletní papír, mýdlo či ručník byla utopie. Jako každý tábor s takovou koncentrací vězňů živořících v tak otřesných podmínkách byl i tento zavšiven. Avšak tento byl prý přeživšími vězni označen jako „nejzavšivenější lágr“, kterým prošli. I toto byl důvod, že se mezi vězni šířila nakažlivá onemocnění, jako byly koncem roku 1944 úplavice a v únoru 1945 skvrnitý tyf.

Jedenkrát měsíčně se vězni museli v noci dostavit na odvšivovací proceduru. Museli stát v zimě a nazí frontu na své šaty, a když ošacení dostali nazpět, bývalo často mokré, což mělo za následek onemocnění a u některých i smrt.

Strava 

Další zoufalou kapitolou už tak krutého života v táboře byl nedostatek stravy. První transport dostal jídlo dokonce až třetí den z věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Ta zásobovala litoměřický tábor až do 8. srpna 1944, než se uvedla do provozu táborová kuchyně. Každý vězeň po příjezdu do tábora vyfasoval jednu plechovou misku a lžíci na jídlo. Pozdějším transportům se již žádné nádobí nepřidělovalo, takže na stravu se využívalo plechovek od oleje nebo misky vlastní výroby. Naprosto nedostatečná strava a měla za následek umírání vězňů už po třech měsících. Nepravidelnost a pozdní vydávání jídla byly na denním pořádku. Kdo měl štěstí a umožňovala to situace, tak vařil vojtěšku, řepu nebo drobné živočichy šneky, sysly, ježky… Táborovou dávku denní stravy tvořil ranní neslazený šálek černé kávy. V poledne se vydávalo 10 až 20 dkg chleba, malá kostka margarínu, lžíce marmelády nebo kousek salámu. Večer se dostával malý kousek masa, miska polévky ze zeleniny, brambor nebo krup. Sovětští a židovští vězni však měli ještě horší podmínky a tak se někteří dokonce uchýlili podle dochovaných informací k pojídání uhlí a odpadu ze zbytků.

Nemoci a úrazy

Nemocní vězňové jsou nepracující přítěží a velení tábora se nemocných zbavovalo odesíláním do jiných táborů. Stoupající nemocnost a úmrtí přinutilo zřízení táborové nemocnice tzv. rankenrevier. Ve funkci táborového lékaře se vystřídali tři vězňové a to dr. Stanislaw Garstka, dr. Jan Hanycz a dr. Jan Nowak. Díky některým ve zdravotnictví kvalifikovaným vězňům byla možnost alespoň nějakým způsobem ošetřovnu provozovat. O nedostatečné výbavě lékařskými nástroji a léky ani nemluvě. Primitivními nástroji tu lékaři prováděli amputace končetin, jež byly častým následkem úrazů při práci v podzemí.

Veškeré nemoci se léčily aspirinem a chininem, tajně propašovaným vězni poslanými na doléčení z litoměřické nemocnice. Hodně pacientů trpělo tuberkulózou z prašné práce v podzemí. Největší nápor však ošetřovna zažila na přelomu roku 1944 a 1945, kdy se rozšířila vražedná epidemie úplavice a skvrnitého tyfu. V tomto období zemřelo 2514 nakažených vězňů. Od února se 1945 se nemocní umisťovali do tzv. tyfových baráků vybavených jen vrstvou slámy. Táborová správa nevyhověla ani požadavku vězeňského lékaře MUDr. Glyknera na výměnu staré slámy na palandách v barácích.

Zatajováním tyfové nemoci mezi vězni Litoměřického tábora mělo za následek její rozšíření do okolí a vyvolání epidemie. V dubnu 1945 se objevily první příznaky na IV. dvoře v Malé pevnosti a bylo zjištěno, že prvními oběťmi byli právě vězni, kteří pracovali na Richardu. Následné zastavení pracovních kolon z Terezína bylo již marné.

Hrozné hygienické podmínky, které v přeplněném táboře panovaly, byly živnou půdou pro šíření tyfu, který se rozšiřoval po celém táboře. Správa tábora však pouze uzavřela

IV. dvůr a nechala vězně napospas osudu. Konec války a příchod Rudé armády zabránil už tak vysokým ztrátám na životech. Dodnes není úplně jasné, jak se skvrnitý tyfus do tábora dostal. Uvádí se, že za tím stojí buď nakažený z nějakého transportu, rozmnožení štěnic v Litoměřickém koncentračním táboře nebo absolutně zanedbaná hygiena. Také je tu však možnost, že vedení dolu nechalo vězně pít neupravenou labskou říční vodu z důvodu poškození důlního vodovodního zařízení…

Popravy

Smrt byla každodenní součástí vězeňského života, ale popravy byly hrůzným divadlem, které mělo trestat a odstrašovat prohřešky proti nacistickým rozkazům. Každým dnem se popravovali desítky vězňů a popravovalo se za každý drobný prohřešek. Vynalézavost strážných neznala mezí a zastřelení hrozilo i za utržení jablka při pochodu do práce. A nejen to. Vězně běžně mlátili holí nebo obušky ze zábavy. Topili je v sudech, ponechávali mokré na mrazu a věšeli. Oběšení se vykonávalo v celém areálu a dokonce pro tento účel sloužilo i okolní vybavení nebo budovy, kterým se vžil název přenosné šibenice. Výpovědi svědků uvádějí, že žádný z vězňů nesměl být popravě přítomen. Kápo byl povětšinou určen jako popravčí a důstojník SS četl rozsudek. Nakonec vězně nechali nastoupit na apel plac a okolo popravených spoluvězňů pochodovat. Popravou se trestaly hlavně útěky, kterých bylo za dob fungování tábora a výstavby desítky. První útěk se datuje už k prvnímu transportu z konce května 1944, který učinil ruský vězeň.

Již 5. června byl ale dopaden a ještě týž den se bez soudního řízení provedla exekuce. Při práci v podzemí docházelo také k mnoha popravám a to například, když se dva vězni během své práce schovali ve štole. Po odhalení jejich zmizení přijeli z tábora příslušníci SS, jež si ze skupiny vybrali několik pracujících vězňů a před ostatními je zastřelili…

Více zde: Životní podmínky v koncentračním táboru Litoměřice

Jak vypadal pracovní den?

Každodenní pracovní den vězně začínal v 5 hodin ráno holí nebo bičem od kápa, načež se musel přesunout na apel plac. Poté následoval výdej „snídaně“ a následný nástup všech vězňů na ranní čtení rozkazů a ke kontrole. Nemocný vězeň se hlásil u vedoucího svého bloku a poté nastupoval do táborové nemocnice, kde byl prohlédnut lékařem. Ten se podle jeho zdravotního stavu rozhodl, jestli jej ponechá na lůžku v nemocnici nebo ho pošle do svého bloku. Komanda vězňů byla po krátké snídani odváděna na svá pracoviště, doprovázena strážnými z SS. Pracovní skupina s neodpovídajícím počtem pracujících, byla doplněna vězni z dílen nebo nemocnými, které násilím odváděli kápové z nemocnice. Pracovní náplň vězňů se neustále měnila a stálé osazenstvo pracovních komand zůstávalo jen u obsluhy lokomotivy, dělníků kladoucích kolejnice a práce betonářské nebo zednické. Též se nesměli míchat vězni z Terezína a Litoměřic, vždy se pouze sestavovali pracovní skupiny dle táborové příslušnosti. Hrozné podmínky panující v podzemí nebyl schopen nikdo dlouho přežít. Vězni byli proto často vyměňováni. Zdálo se, že nemoc a smrt byla jejich jediným vysvobozením. Příčinou úmrtí zde bylo hlavně vysílení, zápaly plic, zlomeniny, těžké vnitřní úrazy a hlavně závaly. Velice často se stávalo, že se utrhl strop, který pracující vězně zavalil. Přeživší zasypaní vězni se nesměli vyhrabávat. Odstranění závalu se provádělo jedině v případě uvěznění lopaty nebo sbíječky, které měly vyšší cenu nežli člověk. Práci v podzemí ulehčovala a na druhou stranu otravovala nesnesitelným kouřem malá lokomotiva kodrcající se úzkými chodbami a tahající vozíky, na kterých se z dolu vyvážel materiál a vápenec. Vyvážení vápence z dolu bylo totiž jednou z nejnebezpečnějších činností. Stávalo se, že přeplněný vozík spadl z vysoké navážky, kam se kámen vysypával. To pak nastoupili zmožení, hladoví a vysílení vězni, kteří museli holýma rukama tahat vozíky po kamenech bez jakéhokoliv nářadí zpět na navážku. Což vyústilo k dalším obětem, jelikož se těžký železný vozík občas vysmekl a cestou dolů drtil vše, co mu stálo v cestě.

V poledne po 30 minutové přestávce a přepočítání skupin se shromáždili vězni k výdeji řídké polévky dopravené z tábora. Po ukončení odpolední směny byla vězni vynášena mrtvá těla z podzemí na nosítkách určených pro potraviny. Následně se po kontrole počtu skupin všichni seřadili a odpochodovali do tábora na večerní kontrolu a čtení hlášení. Tento apel trval obvykle dlouho, jelikož každodenní úmrtí znemožňovalo dopočítání se skutečného stavu vězňů uvedených v táborové kartotéce. Po tomto úkonu následovaly tresty a popravy vězňů, kteří se provinili nějakým prohřeškem, byť jen malým proti zlovůli správy tábora. Po tomto hrůzném divadle se vydala večeře a ve 23:00 hodin byl vyhlášen noční klid.

Více zde: Práce na výstavbě podzemní továrny Richardwerke

Správa KT Litoměřice

Správa poboček koncentračních táborů měla hierarchii podobnou vedení velkých táborů. Pod jejich velení spadal personál SS a další podpůrné jednotky. Nejinak tomu bylo i u KT Litoměřice, který měl určené poddůstojníky a důstojníky z kmenového KT  Flossenbürg. Velký vliv na jejich vedení tábora měl Führungsstab B5, což se párkrát projevilo v odvolání velitele tábora. Strážní jednotka „6. Luftwaffe – Wachkompanie Leitmeritz“, zajišťovala vnější ochranu a byla podřízena zvláštnímu inspektorátu v Nordhausenu. Jednotku tvořilo až 300 vojáků Luftwaffe z Vídně, Buchenwaldu a Lipska. V září byla tato jednotka převedena k strážným jednotkám SS. Na 42 stanovištích tzv. Postenkette se vykonávala nepřetržitá strážní kontrola. Areál tábora byl obehnán dvojitým plotem, se šesti strážnými věžemi a varovnými tabulemi. Prvním velitelem tábora se stal Lagerkommandant Hauptscharführer SS Schreiber, jenž byl na žádost Führungsstabu B5 odvolán, z důvodu mírného chování k vězňům. Na jeho místo byl dosazen Oberscharführer von Berg, kterého po pouhých dvou měsících odvolali pro neshody. V této době se také objevili první pokusy o útěk a s tím spojené popravy. Dalším velitelem se stal od července roku 1944 Obersturmführer SS Volkner. Ten zde velel až do listopadu, kdy funkci přebírá Obersturmführer SS Heiling. S ním přišel tvrdý režim. Traduje se, že se s oblibou podílel na týrání vězňů. Ostatně jeho bezcitnost dokazuje jedna příhoda, kdy strážnému, který postřelil vězně při útěku, vytkl, že nyní je mu zmrzačený vězeň k ničemu a nechal jej zastřelit… Poté co se v únoru 1945 Heiling nakazil tyfem, tak jej ve funkci nahradil Untersturmführer SS Beno Brückner, který si s praktikami svého předchůdce nijak nezadal. Ten ve své funkci zůstal až do konce války. Každý velitel má svého zástupce a nejinak tomu bylo i v případě KT Litoměřice. V této funkci se postupně vystřídali Hauptscharführer SS Willi Czibulka, Hauptscharführer SS Kurt Pannicke a Oberscharführer SS Karl Opitz.

Více zde: Správa koncentračního tábora Litoměřice

Kápové

 Za pořádek v táboře a jednotlivých blocích zodpovídali tzv. Kápové neboli Lagerälteste, Blockältesten, Stubenältesten. V pracovních komandech označovaní jako Oberkapo, Kapo, Hilfskapo nebo Vorarbeiter. Byli to vězňové jmenovaní do táborové samosprávy a jejich funkcí bylo být nápomocný strážnému personálu SS. Ten jim poskytoval částečné pravomoci a povinnosti. Odpovědnost měli za organizaci, pořádek a počty vězňů na svěřeném úseku a v bloku. Tuto funkci povětšinou získali vězni s kriminální minulostí. To se promítlo do teroru mnohdy většího, nežli kterého se dopouštěli sami strážní SS.

Kápové nosili civilní šaty s kalhotovými lampasy a na rukávu pásku s nápisem “CAPO“. Dřevěné obušky, gumové hadice a nášivka na oblečení v podobě zeleného trojúhelníku s rukávovou páskou, to byly poznávací znaky kápa. Mezi nejvíce obávané patřil kápo Joe Jacobs. Americký žid, jenž byl před válkou trenérem německého boxera Maxe Schmellinga. Osobně prováděl mimo bití také popravy oběšením. Jedním z dalších tyranů ve službách nacistů byl Henryk Matuszkoviak. Nejenže fyzicky mučil vězně, ale též vykonával osobně popravy oběšením. Matuszoviak, přezdívaný Bambula, byl v roce 1974 nalezen a zatčen v Polsku. V následném procesu byl odsouzen k trestu smrti.

Součástí této samosprávy byli také vězeňští lékaři, působící v táborové nemocnici a například také vězeňští písaři. Ti byli vybíráni převážně z politických vězňů. Nepodléhali jim žádní spoluvězňové, ale svou pozicí na rozdíl od kápů občas někomu z nich ulehčili či pomohli.

Více zde: Kápové

Oběti

Skutečný počet utýraných a zavražděných vězňů bude smutným tajemstvím tohoto jinak klidného a tichého místa, jakým vrch Bídnice bezesporu je. Odhady uvádí až 4500 mrtvých a zavražděných. Zahynul tedy každý čtvrtý. Příčinou byl hlad, těžké pracovní i sociální podmínky, choroby, pracovní úrazy, týrání a popravy. Vězeňský písař Ing. Matko, který vedl táborovou kartotéku, uvedl, že se stejně jako ve všech koncentračních táborech do úředních záznamů nesměla uvádět skutečná příčina smrti. Jako příčina úmrtí byla nejčastěji uváděna mrtvice, tuberkulóza, otrava krve, úplavice, zánět střev a v několika případech zastřelení na útěku. Litoměřický tábor byl budován narychlo a zpočátku nikdo neřešil otázku pohřbívání. Zemřelí se nejdříve odváželi do krematoria v Ústí nad Labem a od července 1944 byli zemřelí ze sklepa bloku č. 1 odváženi ke zpopelnění do spalovny Židovského tábora v Terezíně. KT Litoměřice se stal ke konci války cílem evakuovaných vězňů z východně umístěných táborů, to vedlo k prudkému nárůstu úmrtnosti. Proto byla narychlo přestavěna bývalá sušárna z cihel na táborové krematorium, které začalo fungovat až v dubnu 1945. Byly zde vybudovány dvě pece, ve kterých mohlo být spáleno až šest těl najednou.  Popel zpopelněných byl vysypáván na hromadu poblíž krematoria. Záznamy o úmrtí vězňů na konci války jsou k nedohledání a evidence se kvůli nastalému chaosu nevedla tak přesně. Jsou ale dohledány počty nejvyšší denní úmrtnosti, která je zaznamenána v knize o stavu vězňů. Byl to 31. leden 1945, kdy zemřelo 54 vězňů a Štědrý den roku 1944, kdy zemřelo 50 vězňů a to následkem několikahodinového nočního stání na apel placu. Začátkem roku 1945 rozkázalo velení tábora pohřbívat mrtvé vězně do masových hrobů. Po válce byly v areálu tábora nalezeny hromadné hroby a roce 1946 proběhly exhumace prvních sedmi. Z hromadných hrobů v blízkosti tábora vyzvedli tělesné ostatky 789 vězňů. Pohřbeni byli v primitivních rakvích nebo zabaleni v dece bez oděvu.

Rovněž na konci bývalého jezdeckého cvičiště byl odkryt 40 metrů dlouhý protitankový příkop, v němž bylo ve vrstvách naházeno 723 těl. Po osvobození zemřelo na následky věznění v Litoměřicích ještě 98 vězňů.

Více zde: Oběti

Galerie

Pro zobrazení obrázku s popisem na něj klikněte.