Stavby na povrchu

Ohromný projekt, jako byla výstavba podzemního komplexu Richard, zabezpečovalo množství podpůrných budov, které vyrostly po úbočí vrchu Bídnice. Mezi ty významné patřily například velitelství štábu, budova kotelny, louhovací nádrže, různá překladiště, úzkokolejná vlečka a v neposlední řadě i vodohospodářské zabezpečení jakým byla čerpací stanice na užitkovou vodu nebo filtrační stanice s nádržemi. Do dnešních dob se z těchto staveb dochovaly žalostné zbytky. To co zůstalo, je pomalu ale jistě nahlodáváno zubem času, přírodou a lidskou lhostejností. Ale i přes tyto nepříznivé skutečnosti je ještě možnost spatřit tu a tam základy, torza betonových soklů a hromady cihel, které pomalu zarůstají bujnou vegetací. Podle rychlosti jakou se příroda vrací tam, odkud ji člověk v minulosti vyhnal, se budoucí generace o těchto němých artefaktech budou dozvídat už jen z fotografií. Zde uvádím pro příklad pár budov i s funkcí, kterou plnily a které je možné tady ještě dnes nalézt. Ostatní jsou nenávratně ztraceny v propadlištích dějin a jejich určení i technologie jsou dnes možné dohledat už jen z výpovědí vězňů nebo z dostupných dobových fotografií.

Více zde: Stavby na povrchu

Nádrže na užitkovou vodu

Tak velkou výrobu jakou byl tovární komplex Richard, bylo nutné zásobovat užitkovou vodou. A tu bylo nutné někde po filtraci akumulovat. Pro tento účel byly vybudovány dvě železobetonové podzemní nádrže asi ve vzdálenosti 80 m za filtrační stanicí směrem k vrcholu. Nádrže bylo nutné po výstavbě zahrnout vrstvou zeminy a to nejen z důvodu krytí před leteckým snímkováním ale i z důvodu tepelné izolace, aby voda v zimních měsících nezamrzala. Součástí vodojemů bylo množství armatur, čerpadel a rozvodů vody. Dnes jsou již patrné jen žalostné zbytky v podobě stavoznaku, pár přírub s potrubím ústícím do zdi a ztrácejícím se kdesi v podzemí. To ostatní skončilo pro lidskou lhostejnost, chamtivost a neúctě v kovošrotu. Po válce se nádrže využívaly samospádem na závlahy asi do začátku 80. let. Nebyla však již využívána filtrační stanice, jejíž technologie byla v poválečné době rozebrána a odvezena. Proto je dno akumulací užitkové vody pokryto vrstvou labského kalu.

Více zde: Nádrže na užitkovou vodu

Technologie

Do vodojemů se dostávala užitková voda čerpadly z filtrační stanice přes soustavu armatur a potrubí a odtud asi 300 m samospádem do podzemí. V místnosti rozvodu vody spatříme prostupy potrubí do vnější stěny. Tudy do nádrží vstupovala vyfiltrovaná voda. Po potrubí zbyla v zemi jen mělká prohlubeň, jelikož toto potrubí po válce vytrhal tehdejší – Národní podnik Kovošrot. Na vrchní část nádrží je možné vystoupat po ocelových schodech zapuštěných v železobetonu a nahlédnout přes vrchní část hrany do nádrží. Do zdi vedle schodiště je zapuštěna ocelová trubka přepadu vody. Vstup do vnitřní části nádrží je možný opět po ocelových kramlích. Každá dvojitá nádrž má v zadní části klenutý otvor do sousední stejně velké nádrže, který sloužil, jako propoj pro vyrovnání hladin. Totožným způsobem je stavebně řešena i druhá oddělená nádrž. Zajímavostí je, že na dně nádrží je ve vrstvě bahna vidět brázda, kterou zde při hledání pokladu udělali novodobí zlatokopové.

Nádrže na pitnou vodu

Nejdůležitější součástí pro přežití je voda. To platilo i o podzemní továrně Richard.

Proto bylo nutné zajistit potřebnou zásobu vody i v její blízkosti pro případ vyřazení přivaděče pitné vody, která byla přiváděna až z Litoměřic. V mírném vršku nad vstupním portálem vchodu C – D byly v roce 1944 vybudovány dvě železobetonové nádrže, které byly opět zakryty vrstvou zeminy. Dnes je můžeme spatřit v hustém, převážně šípkovém křoví. K odkrytí do současné podoby došlo pravděpodobně v poválečném období, kdy tehdejší podnik Kovošrot jako na dalších místech v okolí vytrhal ze země převážnou část potrubí o větším průměru. V blízkosti nádrží je dnes částečně odkryta strana, kudy bylo přivedeno vstupní i výstupní potrubí. Soustava nádrží se skládá z čerpadlové místnosti se sacím a výtlačným potrubím a to včetně příslušných armatur. Odtok do podzemí probíhal gravitačně jednou z větracích šachet. Uvnitř nádrží toho již moc nezůstalo. Zbyl pouze betonový korpus, kde se zachovalo pouze to, co prochází skrz beton, což v případě tohoto místa znamená vše, co nešlo odšroubovat nebo odřezat.

Více zde: Nádrže na pitnou vodu

Studna na pitnou vodu

Další zajímavou podzemní stavbou je studna na pitnou vodu. Tento zdroj hygienicky nezávadné vody, nacházející se asi 150 m jihovýchodně od budovy filtrační stanice tu možná stál již v době dobývání vápence a též sloužil pro potřeby továrny.

Vstupní objekt studny (dnes polorozpadlá a nebezpečná stavba) má podobu jedné podlouhlé místnosti, která byla patrně dodatečně dostavěna a ještě dlouho po válce sloužila pro potřeby zahrádkářské kolonie. Uvnitř budovy jsou naproti vchodu lomené schody vedoucí asi 3 m pod zem. Tady se nachází prostor, kde stávalo čerpadlo. Dále v zadní části místnosti se nachází samotná studna. Hloubka od podlahy spodního patra ke dnu studny je 3,7 m. Ke studni se možná váže ještě jedna stavba, která stojí v mírném svahu pod polorozpadlou stavbou. Zde je možné spatřit klenbu nějaké místnosti, která je zřejmě v nějakém vztahu ke studni. I tato stavba se s největší pravděpodobností datuje až k počátkům těžby vápence. Vnitřní část sklepa bývala rozdělena cihlovou příčkou a v levé části sklepa na úrovni současné zasypané podlahy je částečný náznak další klenby. Prostor je dnes až po strop zaplněn bahnem a není možné zjistit, jak daleko pokračuje a jaký byl jeho účel. Zajímavostí je, že tyto prostory pokračují směrem k bývalé studni.

V okolí Richarda se v dnešních dobách nacházejí ještě další rozvaliny bývalých přidružených staveb. Avšak zub času na nich zanechal nesmazatelný otisk a proto si můžeme alespoň domyslet vzhled a v některých případech i funkci, jelikož o opravdovém účelu těchto budov se lze jen dohadovat.

Více zde: Studna na pitnou vodu

Zámeček Pfaffenhof

Zámeček Fafák nebo též Veveří. Tyto přezdívky si za dlouhá desetiletí vysloužila další velice zajímavá stavba, která také byla součástí podzemní továrny Richard. Tato kdysi majestátní vila rodiny Pffaf, kterou projektoval a vystavěl v polovině 19. století architekt Ignaz A. Gaube, se nachází asi půl kilometru od vchodu do podzemí směrem k Radobýlu. Tato budova byla obývána rodinou asi do začátku druhé světové války. Když nacisté započali výstavbu továrny, tak se z krásné novogotické stavby stalo sídlo SS, které zde mělo velitelství Führungsstab Komando B5. V dnešní době zde můžeme najít už jen zchátralou a hustou vegetací zarostlou ruinu. Občané Litoměřic znají tuto vilu také pod názvem Fafák odvozeným od jména rodiny Pfaff nebo také pod přezdívkou Veveří též odvozenou od jména místního správce pana Veverky, který o budovu pečoval v poválečné době. Bohužel někdy na přelomu 80. a 90. let začala budova chátrat a následovalo období úpadku. Před několika lety započal pokus o renovaci, ale ta skončila tak rychle jak začala. Bohužel po ní zůstalo více škody než užitku, jelikož při ní byly vytrhány mozaikové stropy a unikátní vytápění s radiátory, které byly instalovány ve zdech budovy. Dnes se zde nalézá jen stín dřívějšího lesku. Dny, kdy věžičky a komíny byly dominantou úbočí a interiér plný mozaikové výzdoby a luxusního vybavení byl přepychovou ukázkou tehdejší doby, jsou bohužel ty tam. Husté křoví a vzrostlé stromy zakrývají zbytky zašlé krásy. Vyrabovaná a osamocená ruina je dnes tajemnou připomínkou architektonického skvostu s temnou minulostí.

Více zde: Zámeček Pfaffenhof

Vrt Československé televize

Nelze ještě opomenout podivuhodný vrt datovaný do 80. let slibující si faktografické zdokumentování podzemní části Richard I. V roce 1984 začal vznikat třídílný dokument tehdejší Československé televize s názvem – „Tajemství podzemní továrny Richard“ .

Seriál prý vznikl náhodou, jelikož původně mělo jít o reportáž o výstavě v Památníku Terezín. Tam si jeden zaměstnanec vzpomněl na starý případ, kdy do podzemí vlezli dva kluci a po tři dny bloudili v temnotách labyrintu chodeb, než je nalezli záchranáři na pokraji fyzických i duševních sil. Díky této epizodě se do podzemí vydali různí nadšenci, amatéři ale i vojáci a záchranáři s důlními inženýry a horníky, kteří s pomocí přesné německé mapy z roku 1944 dokázali přesně určit umělý a přirozený zával. Tyto skutečnosti nakonec znamenali, že původní desetiminutová reportáž se roztáhla do třiceti minut a pak přibyl druhý a třetí díl. Nakonec Tajemství podzemní továrny Richard skončilo jako celovečerní dokumentární film. 

Více zde: Vrt Československé televize

Galerie

Pro zobrazení obrázku s popisem na něj klikněte.