Richard III.

V podzimních dnech roku 1944 se rozběhla úprava chodeb v nejmenším dole celého komplexu. Tato část podzemí si vyžádala nejrozsáhlejší úpravy. Projekt výstavby označované potom jako Richard III. byl opět zadán firmě Mineralöl Baugesellschaft z Berlína, která po technické stránce na stavbu dohlížela a jako vedoucího si dosadila již zmiňovaného v souvislosti s Richardem I. Ing. Roberta Volka. Ani výstavba tohoto úseku přes veškeré úsilí vězňů do konce války nepřekročila rámec hrubých stavebních úprav. Pokročilejší stavební práce v podzemních prostorách se omezily již jen na vyzdění cihlových a dřevěných příček, určených pravděpodobně k uskladnění různého materiálu. K prohlubování dolu docházelo zejména severním směrem, kde byl na konci dolu podobný systém chodeb o malých rozměrech a podpěrných pilířích jako v původních částech Richarda I. Zadní část dolu nebyla pro válečnou výrobu použitelná a bylo ji možné použít pouze jako sklad materiálu a proto jsou pro tento účel rozšiřovány zejména propojovací štoly. Při stavbě se plánovači a dělníci potýkali s neobyčejně velkou vlhkostí a to už v době, kdy se práce na přestavbě dolu teprve připravovaly. Působením těchto nevhodných geologických podmínek a vápenci porušenému eruptivní činností, zde docházelo k nejrozsáhlejšímu zřícení podzemních prostor. Ing. Erich Knie, zaměstnaný u firmy Mineralöl Baugesellschaft, udal ve výpovědi v roce 1946, že Richard III., byl určen pro firmu Getewent z Rychnova n. Kněžnou. Tato firma svou výrobu pečlivě tajila a údajně měla zahrnovat i tajné laboratoře, které sem měly být po stavebních úpravách přesunuty z Richarda II. Vězeň a malíř Rudolf Tůma, jenž při výstavbě zakresloval čísla a názvy štol, ve svých vzpomínkách k výrobě Kieserling uvádí, že šlo o velice důležitý a přísně střežený chemický objekt, kde se prováděly různé tajné pokusy. Tato výroba též měla být přemístěna do Richarda III. Bohužel vše jsou jen dohady a odhady. O této části se dochovalo velice málo informací a to jak z let 1943-45, tak z doby poválečné. Prostory výrobny Richard III. nikdy nebyly úředně předány a tedy ani po stavební části dokončeny. Z tohoto důvodu proto nelze doložit, jaké firmě měly být po úpravách přiděleny. Ke konci války byly stavební úpravy spojeny s rozšiřováním a prodlužováním štol. Po válce nebyl Richard III. zkoumán pravděpodobně kompletně. Jelikož tato část byla a stále je velice nestabilní a tím pádem životu nebezpečná. Ostatně jako celé podzemí až na upravené prostory úložiště radioaktivního materiálu. Důkaz, který by potvrdil, jaký druh výroby byl zde plánován, nebyl do dnešního dne nalezen. Dnes už vycházíme jen z výpovědí svědků, kteří byli vyslechnuti po válce NKVD nebo Státní bezpečností. Nebo se objevila útržkovitá informace od těch, co byli vyslýchání či souzeni v zahraničí za válečné zločiny. Také se tu vyskytují informace zjištěné v 60. letech při pohovorech s vojáky litoměřické posádky. Ti prováděli kolem roku 1966 v rámci výzkumu, rekognoskaci komplexu. Avšak průchod a hlubší průzkum nebyl z důvodu zřícených stropů možný. Jediný strohý popis pocházející od společnosti Geotechnika, který zmiňuje pouze zavalené chodby v hrubém výlomu, pár cihlových příček a dvě zavalené chodby do vrchu šikmo ražené štoly. Další závaly neprostupně uzavírají další chodby směrem pod vrch Bídnici. I zde je pravda a tajemství této části pohřbeno pod tisíci tunami vápence…

Více zde: Výroba v továrně Richard III

Vchod „G“ továrny Richard III.

Původně nejmenší důlní dílo ve vlastnictví firmy Kalkbruch – Lopata a od roku 1944 označované jako Richard III. sloužící válečnému úsilí německé říše.

Jeho vchod značený písmenem „G“ se nacházel v terénním zářezu asi 200 m od vstupního portálu Richard II. Údolí před bývalým vchodem je dnes již zavezeno sutí a okolí částečně zarostlé dřevinami je srovnáno se zemí. V dnešní době je v místech kde se nacházel vchodový portál, vybudováno nové oplocení areálu úložiště radioaktivních odpadů.

Více zde: Vchod G továrny Richard III

Čerpací stanice u Labe

Na jihozápadním cípu města Litoměřice se u Labe v Pobřežní ulici tyčí u cesty železobetonová budova. Je to čerpací stanice, která čerpala labskou vodu do dvou kilometrů vzdáleného podzemí. Tato užitková voda vedla vodovodem do filtrační stanice, ve které se upravila a následně kumulovala ve čtyřech železobetonových nádržích.

Labská voda byla přiváděna do čerpací stanice podzemním kanálem. Před vstupem k sacím jímkám voda prošla přes hrubé česle, které sloužily jako hrubá filtrace od větších naplavenin, které by mohly ucpat sání čerpadel. Uložení těchto česlí se nachází u paty samotné stavby. Filtry bylo možné vyjmout a následně čistit za použití soustavy kladek, které se doposud nachází na stěně filtrační stanice. Čerpací stanice byla rozdělena do dvou pater. Ve spodním patře, které je částečně pod hladinou spodní vody, byly umístěny sací koše, od kterých byla voda potrubím přiváděna do horního patra ke čtyřem elektromotorovým čerpadlům. Tato čerpadla následně čerpala vodu do filtrační stanice nacházející se asi o 110 m výše. Po filtraci byla voda vytlačována do nádrží na užitkovou vodu, ze kterých byla gravitačně odváděna do podzemí. Asi ve vzdálenosti 30 m od budovy čerpací stanice se nachází železobetonová jímka kruhového průřezu. Tato jímka je poválečného původu a sloužila s čerpací stanicí pro závlahy. Voda byla do jímky pravděpodobně přiváděna břehovou infiltrací (průsakem) přes písčité podloží. Bohužel je v dnešní době čerpací stanice nepřístupná a budovu dál a neúprosně nahlodává zub času.

Více zde: Čerpací stanice u Labe

Filtrační stanice

Další velice zajímavá stavba se nachází asi 250 m severovýchodně od portálu vchodu C – D. Je to železobetonový monolit sloužící dříve jako filtrační stanice upravující labskou vodu přiváděnou čerpací stanicí. Osm metrů vysoká budova byla vystavěna do obdélníkového tvaru rozměrů 14 × 11 metrů. V přední části budovy jsou dva vstupy, z nichž ten první je 8 m dlouhá jedenkrát lomená přístupová chodba a druhý je velký montážní obdélníkový otvor o velikosti 4 × 3,5 m, který sloužil k transportu filtrů při montáži. Po osazení filtrů se tento otvor zazdil. Tyto stopy jsou dodnes dobře patrné u prahu vchodu.

V plánu nakonec bylo celou budovu pokrýt vrstvou zeminy s přístupem do technologie chodbou, jejíž zalomená část sloužila jako protistřepinové krytí při bombardování. Proto taky na této mohutné budově velmi zaujme masivnost stěn a stropnice. Například tloušťka již zmíněných stěn a stropnice haly je asi 1,6 m a u přístupové chodby je to 1 m.

Technologie úpravy spočívala průchodem říční vody přes tzv. Bollmannovy filtry. Těch tu bylo umístěno šest. Po válce roce 1946 byly všechny filtrační nádoby demontovány, z nichž čtyři putovaly do Stalinových závodů v Mostě a dva zůstaly v litoměřické vodárně. Znečištěná voda procházela jednotlivými filtry, kde byla filtrována průchodem přes vodárenský křemičitý písek. Jednalo se tudíž o mechanickou úpravu vody. Kal vzniklý filtrováním byl vypouštěn do betonového žlabu a odváděn do kanalizace. Pod žlabem na odvádění kalu se nachází malé otvory, které sloužily jako kanálky pro odvádění vody při případných netěsnostech nebo opravách kdy voda volně tekla na podlahu a byla těmito kanálky odváděna do jímky umístěné v přístupové chodbě.

Po filtraci byla voda vytlačována do dvou dvoukomorových nádrží na vodu umístěných v podzemí ve svahu nad filtrační stanicí, odkud byla dále rozváděna do podzemí větracím vrtem u chodby č. 6. Stav budovy je bohužel smutným mementem a odrazem dneška. Počmárané zdi, zamořené okolí odpadky a trhavinou odpálené železobetonové sokly z pod filtrů, které nyní slouží jako improvizované posezení. Je to bohužel neutěšená skutečnost, jak si vážíme vlastní minulosti a předků. Zdevastovaná upomínka na utrpení vězňů, kteří zde pracovali za cenu vlastního života.

Více zde: Filtrační stanice

Galerie

Pro zobrazení obrázku s popisem na něj klikněte.