Přestavba vápencového dolu na podzemní továrnu

Rok 1943 znamenal pro německou válečnou mašinérii zlom. Sovětská vojska převzala na východní frontě po bitvě u Stalingradu strategickou iniciativu. V Africe se spojenci radovali z vítězství a jejich následné vylodění v jižní Itálii bylo pro nacistické velení velice nepříjemnou skutečností. Pod náporem spojeneckých bombardovacích svazů se obracela v prach a popel nejen města ale hlavně tovární výroba, která byla stále častějším terčem amerických a britských náletů. Tyto události dávaly jasnou předzvěst neodvratného konce nacistické říše. Ministerstvo pro obranu a válečnou výrobu, v jehož čele stál Hitlerův dvorní architekt Albert Speer, bylo strůjcem nápadu jak zachránit válečně důležité podniky a továrny. Řešení nachází v decentralizaci výrobních center a v přesunutí důležité válečné výroby do podzemí. Na celém území pomalu umírající říše, daleko od dálkových bombardérů se započalo s horečnou a nelidskou výstavbou továrních podzemních komplexů. Pro tento účel se využily nejen bývalé doly v Prokopském údolí v Praze, kde se dříve těžil vápenec a kde potom firma Junkers měla výrobnu na letecké díly. Také se využívalo pivovarnických sklepů v Plzni, Brně a Praze. Vlakové tunely též poskytly vhodné kryty pro válečnou výrobu. Byly to například tunely Posázavského pacifiku kolem Vraného nad Vltavou nebo dráha z Tišnova do Žďáru. Některé návrhy však skončily jen u výkresů a plánů. V propadlišti dějin tak zmizel plán na přebudování tvrze československého opevnění Hůrka nebo také návrh zastřešení kamenolomu Amerika u Berouna, kam se měl přesunout provoz pražské továrny Avia a později firma na výrobu motorů Daimler – Benz AG. Některým podzemním prostorám však nacisté svým zásahem uškodili natolik, že historicky nesmírně cenné jeskynní komplexy, jako je například Býčí skála v Moravském krasu nebo jeskyně Výpustek na Blanensku, již nebude možné archeologicky zrekonstruovat.
Němečtí dělníci, nyní více zapotřebí na frontě než v továrně, byli postupně nahrazováni vězni a zajatci. Využití vězňů koncentračních táborů (dále jen KT) do pracovního nasazení s účelem úplného fyzického opotřebení tzv. Vernichtung durch Arbeit bylo jednou z nejotřesnějších dějinných skutečností. Vznikají pobočky neboli venkovní pracovní komanda velkých koncentračních táborů, jako jsou například Buchenwald, Mauthausen, Dachau, Flossenbürg, Gross-Rosen a další. SS, která měla tyto tábory ve správě, prodávala vězně nejen průmyslovým podnikům. Za toto novodobé otroctví putovaly na bankovní účty SS obrovské sumy říšských marek. Pracovní tábory vznikaly v blízkosti továren a strategických staveb. Nejinak tomu bylo také v případě KT Litoměřice, který byl nejen největším pobočným táborem KT Flossenbürg, ale i největším táborem takového druhu na území ČR. Roku 1943 si v sudetských Litoměřicích (Leitmeritz) velkoobchodník s železem, akcionář cihelny a vápenky němec Zametzki vyhlédl nenápadný vápencový vrch Bídnice, uvnitř kterého se již od 19. století těžil ve třech oddělených dolech vápenec. Vlastníkem byla od roku 1908 firma A. G. Kalk-und Ziegelwerke Leitmeritz a důl tehdy nesl název „Steinbruches“. Ročně společnost vytěžila asi 5 000 tun vápence. Podzemní těžba trvala až do září 1943, kdy firma zaměstnávala 17 zaměstnanců s měsíční výtěžností okolo 800 tun vápence. Zbývající dva samostatné doly těžily vápenec až do března 1944, kdy byli jejich majitelé nuceni poskytnout tyto doly válečným účelům. Po podnětu továrníka Zametzkiho přikazuje prof. Dr. Pietzsch z Říšského oddělení pro výzkum podzemí ve Freibergu ukončit v litoměřické firmě 7. listopadu 1943 těžbu a co nejrychlejší poskytnout plány podzemí. Ministerstvo pro zbrojení ve spolupráci s Ústředním úřadem ekonomiky a správy SS a nacistickými úřady v Liberci a Litoměřicích vypracovává podklady na výstavbu podzemní továrny pro utajenou válečnou výrobu.
Na jaře 1944 přijíždí z Berlína inženýr Dünnleder a s dalšími 28 německými inženýry provádí poslední úpravy stavebního projektu. Po schválení projektu 5. března 1944 samotným Adolfem Hitlerem začíná výstavba a úpravy prostor pro výrobu.
Budovaná podzemní továrna dostává krycí název Bauvorhaben RICHARD. Druh výroby byl v továrnách vybírán podle připravenosti prostor pro výrobu. Tam, kde mohla být výroba započata ihned bez úprav výrobních sálů, bylo provedeno zařazení do projektu „A“. Tam kde bylo potřeba prostory nejprve upravit, byla budoucí továrna dána do projektu „B“. Proto se v některých pramenech uvádí i označení B5 – Richard. Podzemní komplex Richard byl pod dozorem člena Jägerstabu pro zvláštní stavební otázky Brigadeführera a Generalmajora Waffen SS Hanse Kammlera. Ten měl mimo jiné na starosti i další podzemní stavby jako například obrovský komplex Der Riese v polských Sovích horách.

Více zde: Plánování továrny

Továrna na smrt a motory

Projekt výstavby a následný výrobní program v komplexu Richard, spadal pod „SS Führungsstab B5, jenž byl podřízen pražskému vedení organizace Todt. Řídící aparát zřízený přímo v Litoměřicích vedl nejdříve SS Obersturmführer Werner Meyer a to asi až do podzimu 1944, pak jej ve funkci vystřídal SS Sturmbannführer Alfons Kraft. Dalšími čelními představiteli štábu byl stavební rada Pawlovski, který měl hodnost majora Luftwaffe a zodpovídal se SS za stavební záležitosti celého podniku. Poté tu byl strojní odborník stavební rada a major Luftwaffe Ing. Hampe a stavební inspektor Kubowitz. Z pověření Speerova ministerstva dohlížela od začátku na stavbu berlínská firma Mineralöl Baugesellschaft m.b.H., která odpovídala za veškeré dodavatelské práce. V jejím čele stál ing. Volk, který byl zároveň jmenován do čela vedení stavby. Na výstavbě se též podílely další firmy, jako byly např. Sudetenländische Bergbau A. G., specializující se na hornické práce, jako je hloubení a rozšiřování chodeb, nebo Krause & Walther, Blatrusch Gebrüder Umlauft, které byly objednané především na výztuže chodeb a jiné. Budování Richarda se zúčastnilo také několik litoměřických firem, které k tomuto účelu vytvořily stavební společnost „Baugemeinschaft Leitmeritz“. Celkově se na výstavbě podílelo přes 200 různých firem. Na projektu Richard pracovalo asi 1200 civilních zaměstnanců stavebních firem, včetně východních dělníků zavlečených na nucené práce tzv. ostarbeiterů.
Úpatí a okolí vrchu Bídnice bylo poseto množstvím zděných nebo dřevěných staveb, jako jsou kanceláře firem, opravárenské dílny, skladiště nářadí a materiálu, sklad hotových výrobků, lanová dráha a v neposlední řadě úzkokolejná dráha s železničním překladištěm.
V Litoměřicích byla pro potřeby výroby vybudována čerpací stanice, odkud byla z řeky Labe čerpána užitková voda, kterou přivádělo vodovodní potrubí o délce asi 1,5 km až do filtrační stanice. Upravená voda byla následně shromažďována ve čtyřech železobetonových nádržích na užitkovou vodu a následně přiváděna do podzemí jednou z původních zděných větracích šachet. Původně tři samostatná důlní díla byla postupně navzájem propojena. V prvopočátečním plánu se však jednalo o odlišné druhy výroby. V březnu 1944 kontaktuje Bergamt Teplitz – Schönau (Horní úřad v Teplicích) firmu „Autounion A. G. Chemnitz, která je z krycích důvodů v obchodním rejstříku vedena jako firma „Elsabe A.G.“. Pro tento podnik se započalo upravovat podzemí v prostoru Richard I. V květnu 1944 se pak pokračovalo s úpravou štol v Richardu II. a to pro firmu Osram. Podzemí označené jako Richard III. není prakticky v žádných dostupných dokumentech zmiňováno a když už, tak pouze okrajově. I v této části se na sklonku roku 1944 pravděpodobně začalo pracovat na stavebních úpravách podzemí. Pro plánovanou výrobu se předpokládaly rozsáhlé stavební úpravy podzemí. Stávající vyhloubené prostory po těžbě vápence byly nevyhovující pro zamýšlené využití prostor, jelikož byly příliš úzké a nízké.
Tato skutečnost se mimo jiné odrazila i v nutnost rozšířit, zvýšit a zpevnit chodby. Nově vybudované a rozšířené sály v podzemí byly až 20 metrů široké, 6 metrů vysoké a některé až 100 metrů dlouhé. Mocné železobetonové klenby podpíraly stropy a stěny. Ty byly nakonec ještě odizolované a buď vyzděné cihlami nebo zakryté dřevěnou výdřevou. Po úpravě se prostory stříkaly cementovým mlékem s příměsí vodního skla, z důvodu že bíla barva napomáhala lepšímu osvětlení a současně bylo možné rozpoznat zvětráváni vápence. Na některých místech byla nutnost nanést i speciální pryskyřici určenou k sanaci stěn. Štoly, haly či místnosti se označovaly číslem podle mapy, které maloval vězeň malíř Rudolf Tůma. Vybetonovaná podlaha byla ve vybraných částech osazena zapuštěným kolejištěm o rozchodu 600 mm včetně výhybek a kolejového křížení. Do podzemí byly vedeny nezbytné sociální a podpůrné prostředky jako byla elektrická energie pro stroje a osvětlení temných chodeb. Součástí byly samozřejmě rozvody užitkové a pitné vody, včetně kanalizačního systému a teplovod pro vytápění některých podzemních prostor. Vybraná pracoviště byla také vybavena potrubím stlačeného vzduchu, technického benzínu a propan butanu. Pro potřeby továrny byl vybudován i 50 km dlouhý plynovod z Mostu do Ústí nad Labem a následně vedený do Litoměřic. Některé haly a spojovací chodby oddělovaly cihlové příčky, jejichž vnitřní prostory byly využity jako kanceláře, sklady, laboratoře, šatny, toalety, transformátorové kobky a jiné pomocné provozy pro chod továrny. Vyraženo bylo i několik nových větracích šachet, od nichž vedl do výrobních prostor a transportních štol filtrovaný vzduch. Nedaleko východu z podzemí byla umístěna dálnopisná a telefonní ústředna spojující továrnu Richard s Prahou a s největší pravděpodobností i s Berlínem.
Výrobu prokazatelně zahájila jen továrna Richard I. počátkem listopadu 1944. V lednu 1945 se pracovalo asi v patnácti výrobních halách. Stavební práce v podzemí probíhaly do posledních dnů války, kdy ještě 5. května 1945 pracovala dopolední směna. Podle rozkazů z Berlína se nesměl žádný zbrojní závod dostat do rukou nepřítele. Velení SS Fürhungstabu B5 uvažovalo nejen nad zničením koplexu, ale i nad likvidací vězňů pracujích ve zvláštních komandech. Pro tento účel sloužila v Litoměřicích speciální jednotka SS, která několik týdnů ukládala výbušniny do podzemí a instalovala je na místa odstřelu. Od nich vedlo roznětové vedení přes větrací šachty. Destrukce se měla týkat nejen podzemí, ale i mostu přes řeku Labe a dalších strategických objektů v okolí. Přípravy SS dokončila 7. května, ale akce byla na poslední chvíli odvolána, jelikož Litoměřicemi projížděly před Rudou armádou prchající německé jednotky.

Více zde: Výstavba továrny

Pro zajímavost

Z hlášení zaslaného SS Fürhungstabem B5 v březnu roku 1945 na OT-Einsatzgruppe v Praze plyne, jak velký byl rozsah stavebních prací v prostoru Richard I.:

• Plné výrobní kapacity měl Richard I. dosáhnout 1. července 1945.
• Celkové investice měly být 17 milionů říšských marek, z toho již 12,8 miliónu bylo proinvestováno.
• Ze stavebních prací bylo dokončeno 78 %.
• Předpokládalo se, že bude třeba 1200 hodin, aby byla stavba dokončena, z toho bylo v březnu 1945 vyčerpáno asi 820 tisíc hodin.
• Celková pracovní doba pro montáž strojů u Richarda I. byla 510 tisíc hodin a do plného stavu měla být 750 tisíc hodin.
• V dubnu 1945 již bylo uspořádáno 90 % strojů.
• Finanční náklady na část Richard I. se předpokládaly v rozmezí 15-20 milionů říšských marek. Na konci války již bylo prostavěno asi 13 milionů.
• Podle dochovaného hlášení byl systém výroby stavebně a technologicky dokončen do této podoby (v %):
  • správný profil štol (výška / šířka) dokončeno z 88 %
  • silnice-cesty 68 %
  • kolejnice 80 %
  • pěší cesty 45 %
  • ventilace 45 %
  • elektrické napájení 82 %
  • topení 25 %
  • dodávky zemního plynu 90 %
  • ubytování dokončeno z 95 %

Z těchto záznamů vidíte, nakolik byl v tak krátkém čase a za ukrutných podmínek splněn plán výstavby.

Galerie

Pro zobrazení obrázku s popisem na něj klikněte.