Richard I.

V roce 1944 se začala psát jedna z nejsmutnějších kapitol tohoto jinak velice zvláštního a dodnes řádně neprozkoumaného místa. Onoho podzimu se v bývalém vápencovém dole, rozjela výroba. V prosinci 1944 přijel z Breslau do Litoměřic Ing. Kurt Hartmann. Hlavní inženýr a zástupce akciové společnosti „Auto Union, A. G“. Chemnitz, která v podzemí rozjela vlastní válečnou výrobu s krycím názvem „Elsabe“. O ředitelský post se s neurčitostí dělili páni Wacker a Wolnik. Avšak ústřední postavou výrobního programu Richardwerke byl Ing. Robert Volk, který schvaloval a podepisoval různou důležitou dokumentaci a hlášení, která se následně odesílala vyšším úřadům. V období, kdy dohlížel na chod výroby, bydlel v Litoměřicích s manželkou a 6 letým synem. Po válce byl údajně Sovětskou rozvědkou odvezen do Berlína, kde se jeho stopa ztrácí. Přímo na samotné přebudování dolu byla určena dvě litoměřická komanda Komando B5 a Lobositz 2, která pak byla společně s Komandem Elsabe nasazena i do vlastní výroby.

S plánovanou výrobou v podzemní části označené jako Richard I. se započalo po převezení obráběcích strojů ze Siegmaru v září a říjnu 1944. Už 3. listopadu byly zpět odeslány první opracované klikové hřídele a hlavy válců. Pracovali zde němečtí dělníci, kteří sem byli přemístěni z mateřského závodu v Siegmaru, a také totálně nasazení civilní dělníci z okupovaných území. Nelidský účel této podzemní továrny se začal psát od 25. listopadu, kdy dorazilo prvních 248 vězňů pro výrobnu Elsabe. Mimo nich zde pracovalo ještě 261 němců, 105 dělníků z východu a 218 dalších cizinců. Vězni byli vybráni díky své technické kvalifikaci již v KT Flossenbürg a zde byli vedeni jako Komando Elsabe. Další transport dorazil 8. prosince a čítal 452 vězňů. Do 27. prosince jich 76 zemřelo. A právě kvůli vysoké úmrtnosti museli být početní stavy komanda neustále doplňovány z pozdějších transportů. V provozu byli vězni odlišeni od ostatních písmenem “E“, které nosili na zádech a někteří i číslem na prsou, odkazující na stroj, u kterého pracovali. V únoru 1945 byla komanda vězňů Elsabe I. a Elsabe II. oddělena od ostatních a přestěhována do dřevěných baráků. Pracovalo se na dvanáctihodinové denní a noční směny s 45 minutovou přestávkou. K 8. dubnu 1945 tvořilo Komando Elsabe práceschopných 756 vězňů a nemocných 199.

O podnicích Kieserling a Getewent, specializující se na výrobu a montáž radarů leteckých, protileteckých a ponorkových a o kterých se občas také hovoří v souvislosti s podzemní továrnou Richard bylo zjištěno, že v podzemí měli uskladněno několik automatických strojů na výrobu elektronek a také velké množství elektrotechnického materiálu.

Ze Siegmaru přicházela základní výrobní surovina: neopracované polotovary litinových odlitků bloků a hlav motorů, výkovky klikových hřídelí, různé skříně a drobné odlitky pro kompletaci motorů do tanků a těžkých vozidel. Jedním z hlavních zaměření výroby byl dvanáctiválcový motor HL-230 firmy Maybach, jehož součásti se v Richardu I. opracovávaly a částečně kompletovaly. Též zde byla zřízena opravárenská dílna pro tanky opatřenými těmito motory, jako byly například střední tank Panther nebo i těžký tank Tiger II. V podzemních halách těžké bloky motorů vážící až 450 kg dopravovaly železným vozíkem, od stroje ke stroji skupiny deseti vězňů. Z vozíku na stroje pak polotovary bloků přepravovaly jeřáby. Ve štole „C“ byla dokonce plánována i montážní linka, avšak kompletace motorů se až do konce války v továrně Richard neprováděla. Bohužel už dnes nelze zjistit, jaké etapy byly zprovozněny a u kterých k zprovoznění nedošlo a to i přes nadlidské úsilí a oběti z řad vězňů. Po opracování mířily díly z podzemí ve dne v noci úzkokolejnou dráhou do 1 km vzdáleného překladiště. Zde byly nakládány do vagónů a odesílány do montážních závodů.

V Richardu I. se zpočátku pracovalo ve třech výrobních halách, ve kterých bylo instalováno okolo 300 strojů, určených převážně pro strojírenskou výrobu. V jedné z těchto výrobních hal se nacházeli stroje na broušení čepů klikových hřídelí. V další se opracovávali klikové skříně a v poslední se obráběli polotovary pro hlavy válců. Budovala se i řada podpůrných místností pro nezbytný chod výroby. Byly zde zařízené nástrojárny, kontrolní oddělení jednotlivých operací, dílenské kanceláře, laboratoře, ve kterých se chromovaly a platinovaly malé součástky, a jiné. Obráběcí stroje z větší části zahraniční výroby nebyly napevno ukotvené, ale pouze nahrubo vyvážené, aby se na nich mohlo ihned započít s výrobou. Následné opracování polotovarů se také neobešlo problémů. Docházelo k sabotážím ze strany dělníků a vězňů. Kvalita odlitků a používaných nástrojů neplnila normy německých měřítek přesnosti a vysoká vlhkost, způsobená mimo jiné i nedozrálým betonem, způsobovala silnou korozi součástek a hlavně citlivého strojního a metrologického vybavení. I přes tyto potíže se podařilo denně odvážet nákladními auty opracované polotovary a další součástky v počtu 50 až 70 kusů. V lednu 1945 se již pracovalo asi v patnácti vybavených podzemních halách. Jak se válka chýlila ke konci, bylo nutné zničit vše, co by mohlo odhalit skutečný účel této výroby. A tak 2. května 1945 započali Němci se zazdíváním a pálením dokumentů. Důležité spisy týkající se výroby v Richardu a dokumentace KT Litoměřice byly ke konci války naloženy na vagón vlečky, kde je pomocí pancéřové pěsti zapálil příslušník SS svobodník Meyer. V prostoru podzemních umýváren se listiny vysypaly na hromadu a pálily. Některou dokumentaci se nepodařilo zcela zničit a tak zůstala ponechána na místě. Ráno 3. května 1945 se do těchto míst začaly nosit cihly a v jednom místě začali SSáci dokumenty zazdívat. Po válce se některá místa podařilo identifikovat, ale závaly bránily jejich vyzvednutí. Nepovedlo se to příslušníkům Rudé armády, ani ČSLA při průzkumech v 60. letech. S největší pravděpodobností si toto tajemství Richard I. uchová dále skryté před zraky světa v útrobách bolestivé minulosti, v temnotě štol a hal.

Více: Výroba v továrně Richard I

Vchody továrny Richard I.
 

A – B

Původní dvě hlavní štoly dolu Richard I. se uvnitř podzemí rozcházely na další celkem čtyři hlavní větve. Odstraněno bylo nízké nadloží v délce asi 150 m, přičemž ve svahu u nového vchodu C – D vznikl dodnes patrný terénní zářez. V místech, kde se začíná zdvihat svah strměji, byly vybudovány nové portály A – B, které zpřístupňovaly levou část dolu Richard I. Do každé štoly ústila kolej železnice o rozchodu 600 mm. Jisté je, že při nacistickém budování byly vstupní portály umístěny a maskovány za budovou kotelny. Navíc se nad štolou „A“ nacházela budova Fuhrüngstabu SS, odkud podle neověřených informací vedlo do podzemí schodiště.

Dnes se o vzhledu můžeme už jen dohadovat. V 70. letech byly vchody odstřeleny, a když se v 90. letech začala stavět litoměřická mrazírna, tak se ruiny vchodů ještě zavezly odpadní sutí.

C – D

V terénním zářezu vzniklým po odtěžení nízkého podloží byly do původní rozdvojené důlní štoly vybudovány vchody C – D. Z dostupných map, se dá předpokládat, že do vchodu „D“ měly vstupovat koleje o rozchodu 600 mm. U vchodu „C” to však není zcela jasné. Portály obou vchodů měla po dostavbě uzavírat do boku posuvná železobetonová vrata. Po válce se v podzemí pátralo a postupně se vyklízelo až do roku 1947, kdy se opět obnovila těžba vápence tzv. čížkovická těžba.

V roce 1959 byl vystavěn železobetonový masivní portál, který se dochoval do dnešních dnů a který zde najdete.

Více: Richard I – Vchody A – D

Galerie

Pro zobrazení obrázku s popisem na něj klikněte.